Boat Behind.

 

Vypadá to jako šapitó. Anebo horská dráha na Matějský. Rozestavěný pódium. Futuristická fotka od Václava Chocholy. Atomovej program v Severní Koreji.

Ve skutečnosti je to tramvajový žbrdlení na Barrandově. Lukáš s Verunkou mají malinkou Elu a s tou jsme dneska byli na procházce v Prokopáku. Ela je moc hezká, má spoustu vlasů a skoro pořád se směje.

Pozor, teď přijde moudro:
Život je hezkej, i když ho zarámujete do černý.
     

 

Kuchař Kittchen chodil se svou brašnou po kavárně Nová syntéza jako pán od posledních dnů Ježíše Krista. Všem, kteří přinesli na jeho dezertní party nějaký zákusek, dával vybrat drobný dárek. Flešku s deskou, igráčky z klipu a taky tam byla lahvička s nápisem štěstí. V lahvičce bylo trochu něčeho suchého, copak to je, nějaký čaj? Nene, povídá kuchař, to jsou usušené trny z růží, vlastnoručně jsem je otrhal. Jasně, že to chci, povídám já. Tak to je dobře, říká kuchař, tak trochu jsem si myslel, že by sis to mohla vzít ty, když máš ke štěstí takovou trnitou cestu.

Každej má takovou cestu, jakou si vyklestí, ale je fakt, že někdy vám to prostě zaroste před nosem. Teď se mám docela dobře a lahvička se štěstím stojí v práci na stole. Nechci ji ztratit z dohledu. I když je fakt, že v  práci už teda žádný voňavý růže hledat nebudu, ani kdyby štrůdl na bábovce jezdil.

Btw, Kittchen naživo se mi líbí o dost víc než na desce. A v Nové syntéze je fantastickej zvuk, bylo by hezké udělat tam něco s Doubravánkem.

P.S. Trochu mě mrzí, že jak jsem doma neměla hladkou mouku, musela jsem do toho slavnostního koláče na dezert party nasypat polohrubou, takže zas tak skvělej ten koláč nebyl. Třeba oproti konkurenční bábovce.
P.S. no 2 Taky mám trochu strach, aby to nebylo jako s tou kytkou na Novajdině svatbě. Trochu jsem podváděla, chytila ji a co, svatba žádná. Do roka ani do pěti. Asociace: nevím, jestli to není proti bohům, brát si lahvičku se štěstím. Ale třeba není. Třeba je to tak, že štěstí přeje připraveným. Štěstí přeje těm, kteří nejsou líní a pečou dort, i když nemají hladkou mouku.

         

 Když se mi podaří napustit vanu tak akorát teplou vodou, dost si lebedím. Ležím tam bez hnutí, pozoruju pěnu a snažim se zanořit tak, aby mi čouhalo třeba jenom koleno. Tekutá peřina, zdřímla bych si. Zrovna dnes, po běhu s deštěm a duhou. Od půlmaratonu se mi nedaří najít rytmus, brzo se zadejchám, běžím pomalu a nepohodlně, nejde mi to. Trochu to svádím na alergii, ale všechno na pyly shodit nemůžu, to je jasný.

It´s not war (just the end of love) vs. Now we hardly say hello (and feelings never show).
Je težký tohle nějak vybalancovat. Zrovna nedávno jsem cestou do práce zase neobstála. Pan Petr mi říká, že bych si měla víc věřit, jenomže věřte si, když střílíte pořád těsně vedle.

Věci teď tak nějak probíhájí kolem mě. Koukám na ně z okýnka ze zadního sedadla. Mám se docela dobře, vlastně moc dobře, když to srovnám s minulým půlrokem. Sice pořád číhám, kde se co vyjeví a taky srdce mi nedá nic zadarmo. Ale jde to. Jde to výrazně líp než dřív. Trochu míň se starám o věci okolo. Sobec? Možná, ale je to nutný. Taky mám docela krátký vlasy.

S Doubravánkem jsme o víkendu zažili dvě nové věci: 1) koncert s Orchestrem Bandini v La Fabrice. Publikum, který přišlo na jazzový muzikanty, se smálo našim deset let starejm vtipům, tleskalo, dokonce i výskalo. 2) koncert s Vladimírem Mertou v Malostranské Besedě. Poprvé jsme zpívali v Besedě, poprvé jsem tam byla v šatně. Legrace, jaký tam mají plakáty, třeba tu paní, co zpívá v Devítce. A sprostý vtipy o Honzovi Dědkovi. Ale dobrej koncert. A nakonec i tu Mertovi improvizaci jsme zvládli; zmačkali jsme noty a házeli je do publika. Věkový průměr našeho publika roste, u Neckáře na konci května dosáhne vrcholu a pak už to zase půjde jenom dolů.

Taky jsme byli na letním dvanáctikilometrovém výletě Slapy – Štěchovice. Od moře příjemně foukalo. Něco jako po stopách Vinnetoua, ten kaňon je vám nádhera. Svačili jsme na mole a domů nás dovezl přecpaný autotobus, ve kterém z horka zkolabovala paní. Dlouhatánskejch 36 minut; vzpomněla jsem si na ten dokument o statečných židovkách, který přežily koncentrák. Jedna vyprávěla, jak se při pochodu smrti v pěticích podpíraly; ta uprostřed vždycky spala a ostatní ji nesly, pak se prostřídaly.

Trochu to mate, jarní barvy, ale letní slunce. Nenamažete se krémem a pak jéé, co mě to bolí na zádech?




Tady jsme svačili. Voda byla jako doba ledová.


O filipojakubské noci jsme opékali na zahradě v Nebu-buřty (snědla jsem dva a dala bych si i třetí – proč to neděláme častěji?), ale domů jsme šli včas. Druhý den bylo v Praze spoustu turistů, přes Hrad jsem šla na výstavu do Montanelli, bylo to hezké, i když smutné. A pak jsme si s babičkou nakoupily každá na svůj balkon muškáty. Ten můj už je zase moc hezkej, barevnej.

Letní prima sezona?

       

 

Proužkovaná sukně je od Akari. Nejlepší! Už aby bylo léto.
Černá sukně od Koko. Hned zítra vyvenčím.
Taška od Lov B&D.
Odznáček od Pejzi z Popularu.
Modrá kočka s mašlí a náušnice jsou taky super, jenomže za boha si nemůžu vzpomenout, odkud. Ostuda. Ale bylo to hnedle v prvním patře.

No a tahle fantastická čelenka od Licoreese zůstane jenom na fotce, protože nevím, kam bych ji nosila, když do kabaretu moc nechodim.



Letošní Code:Mode byl po dlouhý době super.
       

 Včera jsme s Luckou a Ondrou, který se vrátil z měsíční stáže v Americe, seděli ve Vinografu. Ondra mi přinesl Respekt s jeho rozhovorem s Madeleine Albrightovou. Pak jsem se ještě stavila v Alibi, kde seděl Petr. Ráno jsem se probudila trochu unavená. Nejvyšší čas napsat, jaký to bylo, když jsem nepila alkohol.

Čtyřicetidenní postní období začíná popeleční středou (letos 23. února). V úterý před popeleční středou jsme s Luckou, Janou, Davidem, Martinem a Ondrou, který odjížděl na měsíční stáž po Americe, seděli v Coolně. Nevypila jsem toho moc, tak dvě tři skleničky místního bílýho patoku. Ondra mi přinesl Respekt, ve kterém jsem si cestou domů přečetla článek o novodobém půstu. Psalo se v něm, že půst už se dnes nevztahuje jen na maso; lidi se prostě vystříhají (vystříhají, to slovo myslím dneska používám poprvé) činností, na které jsou zvyklí, ale mohli by se bez nich obejít. Například nebudou používat facebook, mobil anebo nebudou pít alkohol.

Tak já taky nebudu pít alkohol, říkám si s časopisem v ruce na Muzeu. Jasně, nejsem alkoholička, ale víno do mýho života prostě patří. Venku dost často a vlastně často i doma, ke špagetám, salátu, lilku. Jaký to teda asi bude? A co v hospodě, nebudou mě ostatní poňoukat, ať udělám výjimku, ať si s nimi dám? Nebála jsem se, že bych to nevydržela, když se k něčemu odhodlám, většinou to dotáhnu. Spíš by mě asi štvaly ty řeči kolem.

Bylo to takovýhle.

• Skvělý rána. Možná, že jsem podvědomě chodila míň do hospod. Dřív jsem zalezla do postele, víc jsem si před spaním četla, líp se mi spalo a ještě líp vstávalo. Začala jsem chodit dřív do práce a pracovala jsem daleko koncentrovaněji. Neměla jsem ani problém s brzkým vstáváním na horách, ani s běháním. V tomhle ohledu mi to jednoznačně vyhovovalo. A prospívalo, řekla bych.
  
• Mohla jsem se i večer přiblížit k metru autem. Tramvají je to sice taky pohodlný, ale auto se prostě někdy hodí víc. Vyrazila jsem tak i na akce, kam by se mi asi jinak nechtělo.
  
• Otravný výběr nealko nápojů. Když piju víno nebo pivo, je to s dalším výběrem pití v pohodě. Nemám-li chuť na další skleničku, prostě si dám vodu nebo džus. Jenomže pít celý večer džus, džus s vodou, vodu, citronádu anebo čaj je otrava. Třeba jako na lyžích s prací ve Špindlu. Několikrát jsem se cejtila jako vlk, kterej spolkl babičku. Tak těžký břicho jsem z těch šťáv měla.
  
• Dobrej čaj. Nepiju kafe ani sladký limonády. V práci piju vodu a hlavně čaj, mnoho čaje (= vím, odvodňuje). Piju ho i doma, v době alkopůstu jsem jím dost často nahrazovala právě víno. Proto jsem si nakoupila víc druhů, úplně nejlepší je bílý Lipton v hedvábných sáčcích. Krabička stojí padesát korun, což není málo, ale dobrý víno stojí daleko víc.
• Žádný poňoukání. Všichni to akceptovali, nikdo se, až na Edu, nedivil, žádnej tlak společnosti jsem necítila. I když teda párkrát bych si bejvala fakt dala.
  
• A teď? Ve stojanu mám několik lahví, v lednici jednu otevřenou. Od Velikonoc jsou to už tři týdny, doma jsem si dala jednou, venku toho taky moc nevypiju. Ehm, teda až na např. včerejší výjimku. Ve Vinografu maj ale fantastický vína, to je úplně jiná třída. 

Jasně, nestane se ze mě abstinentka a večírkům se taky nevyhnu. Žádnou extra pointu to nemá, žádný zásadní postřehy ze mě nevypadly.
Během těch 44 dní jsem si ale ze všeho nejví uvědomila, jak moc sociální záležitost alkohol je. Lidi si večer automaticky dávají pivo nebo víno a málokde jsou na nealko-pijáky nachystaní (třeba ve Ztrátách mají super citronádu, v Pumpě ale skoro nic, málokde vám taky udělají nealko koktejly). Když si domlouváte sraz/rande, je samozřejmý, že si dáte alkohol. A když si ho nedáte, jste automaticky buď 1) v kocovině 2) nemocní 3) těhotní. (Offtopic, jestli to někdy přijde: Teď už si těch sedm osm měsíců bez alkoholu dovedu docela dobře představit).